jež se bylo s dostatek proběhalo. Všecko to bylo jedině bojem mezi ženou a knihou. „Boje toho nebyla si vědoma… Jak miluji ji, poněvadž zvítězila!“
Skláněla se zvolna nad ním, k žárným, oblým a hluboce červeným polibkům. On byl pojednou zahalen v její maso jako ve vonný oblak. Bylo napojeno Iridou, svou domácí libovůní. A maje oči zavřeny, domníval se, že velké, modré lilie uzavřely se nad ním na vždy.
K jídlu musila Gemma domů. Odešla v toaletní pokoj. A Mario Malvolto cítil se ihned hluboce nešťasten, že na hodinu měl jí postrádati. „Jsem nenasytným,“ řekl si jásavě. „Zdá se, že nepodlehnu jí nikdy. Naopak, svědčí mi, jsem silnější než kdykoli před tím. Jsem stále při chuti, jezdím bez námahy, šermuji s lehkostí. Nemyslím na nic — jsem šťasten.
V tom tkví štěstí: býti tělem. To, co mne přejemnilo a odlidštilo, byla fantasie. Miloval jsem nejen ženu tělem, ale také ještě duší, oněmi sny, jež jsem si o ní vytvořil. Byla to vždy dvojitá práce, jež musila mne zničiti. Nyní jsem zdráv. Gemma není snem, a také já jím již nejsem. Jsem tělem v rovnováze, a těším se z toho, že jím jsem. Miluji ji bez záludných myšlení, bez touhy, prostou náruživostí a tak, jak přála si býti milována, když jedné noci veběhla v mou náruč! Nebásním už o ničem, zbyly mi jedině živoucí představy krásné
