Jejich těla, hrudí k sobě přitisknutá, vinula se na okraji široké, teplé zdi v polokruhu kolem sebe jako dvě ještěrky. Jich milkování byla hravá a prudká. Gemma kousala mlčky a divoce svého miláčka do krku, a při tom zraky její, zkalené a zanícené vášní, stáčely se zpět do zahrady. Tam toužila, tam se spustila a táhla jej dolů, ve svou násilnickou říši, mezi keře plné červených květů, jež všecky krvácely a pokyvovaly hlavinkami při pádu milenců v sebe spletených.
Mario Malvoltovi zdálo se, že po prvé objal ženu. Po prvé byl, a s ním i svět, všecek stráven ženou, ponořen zcela v silnou ženskou duši. A z těchto vteřin života bez závor vracel se jako z let plných síly a mrhání s hořkostí zpět.
Nechťsi — jen když miloval. Gemma učinila z něho, komedianta, člověka. Svými bezhlesně sklouzavými kročeji zavedla jej tak daleko v přírodu, že procítil tuchy! Jemu, který života používal vždy jen jako záminky, se vším, co rozechvívá bolem či radostí, který činil vždy jen pokusy, v nic nevěřil a na ničem nepřilnul; on, který zcela pohroužen v práci a bez předtuchy seděl ve vedlejším pokoji, zatím co jeho matka dokonala — Gemma opověděla se mu z dáli!
Byl sotva si vědom toho, jak jí děkoval, jakými slovy velebil se šťastným. Neuvažoval
