Když jednou se odvážil na ni se podívati, zdála se mu mírnou a novou. Dobrý svět splácel se mu neposkvrněný, jako pozdravujícímu se. Nikdy nesetkal se s přírodou tak tiše a bez žádosti jako dnes; nikdy od té doby, kdy jako chlapce pojala jej úzkost, zápasiti s ní, skloniti ji pode jho slov. Nyní konečně úzkost tato jej opouštěla, denně o něco více. Země nechtěla býti více opanována; vlídně kynula mu ona dálava, jako přítele tiskl jej na svou hruď onen travnatý pahorek.
Kdysi uprostřed června stál v smrčině nad Settignanem, na hnědé cestě z kamení a jehličí a hleděl v údolí, na něž rychlá oblaka vrhala své světlo. Nyní zableskla se řeka na pokraji černých rolí. Teď narazil na strmou stěnu lesa prudký, zelený plamen. Nyní probleskl ze stínů cypřiší bíle planoucí dům. Mario Malvolto těšil se ze štěstí, že směl na vše patřiti, aniž by to musil též líčiti.
Pojednou změnilo se světlo, jež přeskakovalo po odlehlých lučinách a stihlo stádo, skálu a člověka — pojednou změnilo se toto světlo v postavu. Blížila se. Byla bílá a lehká. Odhopkovala v suché větvoví, na úpatí lesíku, z něhož Malvolto shlížel v dolinu. Rozbušilo se mu srdce; věděl, kdo to byl. Nyní žila v hájích, místo slov, která tak dlouho zde byla domovem! V potoce pohrávaly její údy. Blýskavě odnášel onen ptačí let touhu po ní v milovanou dáli.
