Stránka:Pippo Spano a jiné novely.djvu/34

Nebudu seděti u své ženy, ji pozorovati a pociťovati z toho štěstí. Budu přemýšleti o tom, jak bych označil tento profil, jakým neznámým způsobem musím naň patřiti, by vznikly ve mně překvapující obraz a znamenité slovo. Ucítím-li Tvé podivuhodné maso — užívám slova tuze potřebného: podivuhodné — ve svých rukou, budu se píditi po umělečtějším, po takovém, v němž zcela jato by bylo maso Tvé a jedině Tvé.

Ó, budu velice pilným u Tebe, uzříš mne začasté v horečnatém stavu přivoděném rozcítěním a touhou po Tobě. Nevěř, že je to láska! Je mi nutností všáliti se v pocity, bych mohl je znázorniti. Musím vniknouti v lidi, v krásné, silné bytosti, jakou jednou jsi Ty, chvěti se s nimi a hýřiti, býti s nimi proklet a s nimi i zmírati. Ze sebe sama člověka znáti nemohu, neboť nejsem člověkem; jsem komediantem. Pomysli na veškery ženy, s nimiž setkáváš se ve společnosti a jež se na Tě usmívají; pomysli na každou jednotlivou a věz: oklamal jsem Tě již s ní a učiním tak opět — ve své duši. A přece nemělo by být v ní místa než pro Tebe! Avšak ještě něco horšího: podvedu Tě Tebou samou, nepravou Gemmou.

Mé bytosti, jež miluješ, pro něž přišlas ke mně a vrhla se do mého náručí, ony všecky, Gemmo, byly kdysi skutečnými lidmi. Obelhal jsem je pro dosažení svých účinů. A tak obelhu