s černými vlasy věnčily plavovlasé rytíře růžemi; bílých měst, jež při fialových mořích snila o svých podmanitelích. Stařec vzal mu je všecky a pravil, že nemají ceny. Žaloval z hluboka:
„Jdi a osvoboď boha ze zajetí jeho nepřátel! Donuť satana, by úpěl o milost! Jdi a podmaň si říše! Jdi a učiň ženu svou vládkyní! U cíle zvíš, prost opojení a pýchy, že vše bylo větší a krásnější, než jsi o tom snil. To nejlepší stalo se, prve než otevřel’s oči; tvůj sen odňal ti to předem. Spěje před tebou a vede meč, jejž nemůžeš nésti. Plížíš se za ním, s prázdnýma rukama.“
Netopýr mihl se sálem a kolem Lukášových tváří. Jinoch mněl jej za slovo starcovo, jež ho oválo. Otřásl se a přeběhl dvůr a vyrazil branou. Dostihl již poloviny kopce, ze smutného hradu zřel již pouze šikmé, rozedrané střechy.
V údolu širé pole halilo se v šeď podvečera. Vznášelo se nad ním cos jako stíny věcí, jichž nebylo zříti. Ve výši pluly těžké mraky. Stádo titěrných ovcí choulilo se, v straších a opuštěno, v těsný, jediný bod obrovské pláně. Pastevec, zahalen hluboko do záhybu pláště, seděl na kameni a nehýbal se. Neozval se štěkot psa, a přece Lukáš rozeznal dobře, jak jakýs muž, na jehož klobouku zvedalo se péro, uchopil jedno z jehňat a ubíhal s ním pryč.
