objetích na milence i na život. Stejnoměrná důvěrnost mladého muže udržovala v Enrichettě pocit vděčné úcty, jež nerozlišovala valně mezi miláčkovou šlechetností a lhostejností.
V následovních týdnech docházívali dokonce častěji než druhdy k Falconimu. Lichotiloť Narcisovi velice ukazovati druhům svou přítelkyni v novém stavu a přijímati jich všeobecný podiv. Zjevovali se pozdě v malé kavárně, by vypili tu jen mimochodem po sklence punče, jako lidé žijící ve spořádaných poměrech a nemající času poposedávati od sedmi do dvanácti na plyšových sedátkách. Kdysi tlustá Ines, kteráž pokaždé tvrdívala, že postřehuje pokroky ve stavu Enrichetty, zvolala přes stůl již při jich příchodu: „Je velice sporné, Bucci, zdali bys toho byl dokázal!“
„Jak hloupě Bucci se tváří!“ rozesmála se Enrichetta, a Narciso zářil blahem.
V květnu chodívali často do přírody, za bránu sv. Pankráce, nedaleko od jich domova.
Enrichetta pobývala nejraději ve vile Pamphili, kdež na širých lučinách trhávají se žluté primutky a na stupních studně vijí se z nich věnečky. Narciso, jemuž slunce zdálo se již tuze palčivé, zůstával stát na stezce a zpod stínu stromů patřil za karosami, v nichž míjely jej vysoké dámy. Po té vyhledávali sousedícího