jak musil jsi trpěti, ty a tvůj malíř, jenž by tak silný jako ty. Velká umělecká díla — tvůj život nebo tvůj obraz — mají takové svítivé výše jedině proto, poněvadž mají i strašlivé hlubiny. Ach, ty Turkobijce, nepřetvařuj se — slyšímť tvůj divý výkřik, když zasáhla tě rána. Vidím tě krváceti, když přítel tě zradil. Pokouším se tušiti opojení bolestí, jež jsi vždy pocítil, kdykoli žena zaryla své špičaté prsty do tvého srdce!“
Mario Malvolto založil ruce. Přistoupil blíže obrazu, upíraje oči na obličej náčelníkův. Šeptal:
„Hled, po takovém opojení prahnu nyní já! Jsem na to příliš křehký a střízlivý; proto vymýšlím si lidi, jež jsou jinými. Proto stojíš zde jako mé svědomí, jako mé nutkání dosažení velikosti. Měl bys mi znechutiti umírněnou radost a šetrné utrpení, jimiž se spokojujeme my nedostateční a pozdě zrození. Naše umění oplodňuje se mdlebarvým rokokovým utrpením, líčeným a bez velikosti. Bezvýznamné schopnosti neurastheniků rozšiřují se po stařeckém občanském životě, zatím co denně stravujeme za několik měděných mincí bolu a za nikláček spokojenosti. Umělec hloubá zevrubně ve své obmezené duši, stále jen ve své vlastní, a přivádí na světlo rmuty, jimiž ješitně se honosí. S nepřátelskou ironií mžourá přes vše, co je silné a žije v plných barvách.
