„Zpět do člunu.“
„Co jsi chtěl říci, Butte?“
Felixovi nebylo možno spokojiti se s tím.
Butt obveseloval se jeho vzrušením. V noci byl vzbuzen. Felix stál v košili u jeho postele.
„Butte, kam vede cesta?“
„Hrome, teď přestává už všecko. K rybám — na dno — vede.“
A v zápětí vzkřikl:
„Nikoli! Nikoli k rybám! Do postele!“
Felix sestoupil s lavice u okna.
„Vždyť jsi to řekl.“
„Nebylo to pravda. Dej mi pokoj.“
„Ale přece jen jsi to řekl.“
A z rána, po horečnatých snech, Felix tázal se den co den:
„Nevede vskutku cesta k rybám, na dno?“
„Nu tak tedy: ano,“ odvětil často Butt; ale potom volal Felixe zpět.
Škola opět počala. Felix vkročil do ní s bledými, vpadlými tvářemi a ztrnulým pohledem. Neměl smyslu pro to, co dálo se s ostatními, pro to, co Butt jim vyprávěl, pro jich smích, když se objevil. Občas přišel jeden či druhý k němu a bez hlesu šťouchl do něho ramenem; a po tomto zřeknutí se svého bývalého pána od cházel s kyselou, přísnou tváří.
Se sklopenými očními víčky Felix plížil se stále jen za Buttem a šeptal cosi. Butt šťouchl jej ramenem jako ostatní a řekl:
