Felix si myslil: „Což nepozorují vůbec, co činí? Jásají! Proč nutí mne, bych tak strašlivě jimi opovrhoval? Zde stojím zcela sám. Na mne neplivne nikdo, na to nepřijdou. Měl bych vskutku chuť! Ó, nesmím! Ale měl bych přece chuť…“
Se vzrušenou lící vytáhl Butta z klubka a šeptal mu cosi do ucha.
Butt patřil naň všecek vyděšen.
„Bude to brzy?“ šeptal Felix; a ježto Butt váhal, pozvedl ruku. „Buď — anebo!“
Tu Butt učinil krok zpět a před očima všech plivl mu doprostřed čela.
Hrůzné ticho zavládlo kolkolem. Felix lehkomyslně se usmíval.
„Ted přijde něco nového. Učiním vše, co Butt řekne.“
Dav hleděl na Butta a osvobozen zajásal.
„Nuže, Butte! Řekni něco! Co mám učiniti? Nevíš ničeho? Mám udělati v pravo bok?“
Butt stál zde bez rady, a dav se kroutil.
„Mám skákat o jedné noze? Což nemáš žádné obrazotvornosti? Nakaž mi to, co nakazoval jsem ti já!“
Butt váhal nedůvěřivě.
„Zvedni paži! Spusť ji opět!“
Felix tak učinil; a Butt nevěděl, jak dále.
