Všichni chtěli hrát kopanou; jedině Felix trval na tom, aby se běželo.
„Kdo je zde pánem?“ křičel, uzarděn a otřásaje se, s pohledem tak hrozivým, že onen, jehož stihl, zalezl v klubko přátel.
„Kdo je zde pánem!“ — byla prvá slova, jež k nim pronesl, sotva že vstoupil do školy. Hleděli na sebe zaraženi. Jeden z nich, habán, měřil štíhlého hošíka a chtěl se smáti. Leč pojednou Felix se zaťatou pěstí visel mu na šíji a tlačil jej k zemi.
„Jiného nedovedeš nic?“ sténal poražený, maje obličej přitisknutý zemi.
„Poběhni se mnou. To nechť rozhodne.“
„Ano, běž!“ volali někteří.
„Kdo je ještě proti běhu?“ tázal se Felix, vzpřímen a s vykročenou nohou.
„Mně je to lhostejno,“ pravil líně tlustý Hanuš Butt.
„Mně také! Mně také!“ přisvědčovali jiní.
Nastalo postrkování, a někteří vstoupili na stranu Felixovu. Těm, kteří se seřadili za jeho odpůrce, bylo úzko. Tak pomstychtivé je měřil.