Přeskočit na obsah

Stránka:Pippo Spano a jiné novely.djvu/149

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

„Lina má tělesnou vadu? Jste směšný! Ostatně ještě dnes blouznil jste o její chůzi.“

„Může být. Mně zdá se, jako by nejvyšší krása duše musila stejně hyzditi tělo jako poslední nešlechetnost. Lina je mi cizí; nemohu po ní bažiti.“

„Lina jest velice dobrá a velice milá a nestrpím, aby o mých přítelkyních mluvilo se nepěkně.“

„Poněvadž jste slušné stvoření.“

Myslil si; „Obyčejné stvoření nikoli bez lenivé dobromyslnosti; a takového si přeji.“ Hlasitě pak pokračoval:

„Byl bych ovšem větším, kdybych mohl milovati Linu. Ale můžete být úplně klidná: nejde to.“

Greta zavřela zlostně vějíř a učinila dva rychlejší kroky.

„Neporozumíme si nikdy,“ řekla hlasitě; a tišeji: „Koupejte se jen sám!“

„Přijdete,“ bručel mladý muž naléhavě.

Starý Clemens zastavil se před vchodem do své usedlosti; a zavolal vstříc blížícím se němu mladým lidem:

„V čem neporozumíte si nikdy, moji milí?“

„Slečna Greta vyzvala mne,“ pravil mladý muž, „abych přesídlil do hotelu jejího otce. Prohlásil jsem, že zůstanu raději v temnu Dlouhé třídy. Také lpím na svých nočních zvycích a procházkách pod hvězdnatým nebem na