Greta zvedla svůj masitý, červený obličej do výše, zajela prsty opovržlivě do svých měděné plavých vrkočů a počala s Linou rozmlouvati tak spěšně italsky, že Roland, Němec, jim nerozuměl. A když kráčeli kolem jedněch vrátek ve zdi, jež byla otevřena, vyšel z nich otec Linin.
„Jak se daří, milý pane Rolande?“ Uchopil se obou rukou mladého muže teplou svou pravicí. „Je přece krásně!“
A hluboké, modré oči starého pána bloudily, žehnajíce a nikoli bez vážnosti, po kopcích nade zdmi, po nebi nad kopci, po víně v zahradě, po olivovnících na pahorku: po zemi a po světě.
Mladý muž pozoroval jej s úsměškem.
„A lidé teprve!“ doplňoval staříka.
„Zajisté! Budeme přece jen ještě téhož mínění!“
Ale v okamžiku Greta Pinattiová zajímala jej více. Objal páži hezké dívky, a drobnými, opatrnými kročeji — neboť těžké tělo vzpíralo se nadšení hlavy — šel s ní dále, nachýluje se ní a tiskna něžně její páži. Lina s Rolandem na byli náskoku. Otec volal ji zpět, a vmísil se s patrnou obavou v hovor, který zdál se mu být příliš důvěrný. Pustil Gretu, tak velice nelíbily se mu vznícené žraky obou mladých lidí; postavil se před svou dceru, by zakryl ji Rolandovi; tančil přímo při každém obratu druhého.
