zcela mocné? Pak ale byla to ochablost, nikoli dobrota.“
„Jak musí být nešťasten!“ pomyslila si Lina.
„Z nikláčku žije jedno z jejích dítek,“ pravila. „Nedávno přišla k nám košikářka se čtyřmi dítkami: taková, jež bloudívá ulicemi. V kuchyni se skácela; myslila jsem, že umírá. Byl to dvoudenní hlad. Její děti pojedly něčeho z rána.“
Mladý muž protáhl obličej, jako by nechtěl slyšeti.
„Musíte poslouchati; také já jsem vám naslouchala… Ale nyní nevím pojednou — budete se mi posmívati — co jsem chtěla říci. Zlo člověka dá se vysloviti: jeho dobrota jest nevyslovitelná a při tom jistě tak hluboká. Zlo jest jen na povrchu; děje se jedině proto, ježto nedáváme pozor, neuvažujeme: z nedbalosti, mýlkou. Ano, zřím-li někoho, že jedná nepravě, nutí mne to pokaždé, bych popošla němu a připomněla mu, kým je; domnívám se vždy, že by se musil zaraziti, uděšeně usmáti a obrátiti. Ó, kéž bych byla silnější! Začasté zdá se mi to snadné; cítím se podivuhodně volna, nejsem již samojedinou dívkou, dcerou vinaře; jsem se všemi lidmi za jedno; mým jediným srdcem přejí si všichni ti mnozí vykoupení svého dobra, a všecka ta srdce nutkají mne, bych jednala, jednala za všechny. Ó, jak potom toužím! — a nevím přece o žádném činu a dovedu jen pla-
