Mladý úředník vystrčil hlavu z okénka přehrady.
„Docházejte k nám jen denně sama, slečno!“ volal za Gretou Pinattiovou, „a staneme se beze všeho poštovním úřadem prvé třídy.“
Greta se zasmála hlasitě přes svůj vějíř. Lina obrátila se s vážným úsměvem, a jí úředník lehce, plaše se uklonil.
„Má strach před tebou, musí být do tebe zamilován,“ prohodila Greta. Lina stáhla poněkud ústa, se snivou pohrdavostí.
Horký vzduch plížil se jim v ústrety; náměstí plálo bílým žárem v širokém oblouku domů s vypouklými balkony a uzavřenými zelenými okenicemi.
„Nyní k Bertanzovi,“ pravila Greta; a vstoupily do ztuchlého stínu krámu nacpaného látkami a krabicemi. A zatím, co probíraly se ve stuhách, Greta zašeptala:
„Bil ji opět; vidíš ony pruhy?“
Lininy temně černé oči spočinuly na obličeji prodavačky; tento mrzoutsky stažený obličej pojednou se rozjasnil, jako ponurá, zakletá
