mocně, že několik lístků ozdobné révy, připevňující kámen zlaté destičce, se ohnulo. Dvorní rada vyrazil pojednou výkřik hrůzy; obruba gemmy padla k zemi a v ruce zbyl mu jen prostý kámen. Když jeden z nás snažil se mu podati ztracené, spatřili jsme, jak staříkův pohled s bystrou pozorností utkvěl na zadní straně kamenu. Nemohli jsme si odepříti nahlédnouti dvornímu radovi přes rámě a čtli to, co droboučkým, sotva rozeznatelným písmem bylo vryto v kámen:
A Teresa Dagnuolo. Ricordo d'un amore indistruttibile. Paolo Princ Foscolini-Winterstein faciebat.[1]
„Ach, jaké překvapení a jaké zvláštní zklamání!“ zvolali jsme mimoděk. A Edvard G. po chvilce uvažování pronesl otázku:
„Teréza Dagnuolo, nebylo to jméno oné jedné bonapartistické spiklenky, jejíž odhalení a zmizení v prvých letech obnovy starých řádů francouzských vzbudilo tolik pozornosti?“
„Tento objev,“ připojil jsem tomu, „pro půjčil by netušený význam stykům udržovaným kněžnou ve Vídni s velkoknížetem a s vypovězeným markýzem.“
Dvorní rada zvedl zrak.
„Snad,“ řekl tiše. „Totožnost oné jedné do-
- ↑ Teréze Dagnuolové. Upomínka na nezmarnou lásku. Zhotovil Pavel princ Foscolini-Winterstein.
