Přeskočit na obsah

Stránka:Pippo Spano a jiné novely.djvu/113

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

zahlédl jsem, jak její poprsí, mdle blysknavé, pnulo se z krátké šněrovačky. Ihned pod ňadry, jak bývalo tehda zálibou, splývalo dolů žlutavé hedvábí jejího roucha v lehoučkých, ozdobných záhybech. Její postavu, plnou a vonnou, bylo lze přirovnati čajové růži — či „ruské čajové růži“, jak zněl kolující úsudek knížete z Loegne, neskrblícího vtipy. Můj pohled setkal se s jejím a z něho jakoby na mne byla vyšlehla jakás temná a těžká tucha o určení mého osudu. Kolem jejích úst chvěl se úsměv, jenž mne pronikal a jehož jsem nechápal. Nevím, proč zmocnil se mne pocit, že je nešťastna a hodna politování.

Zatím odvedl ji kdos ke kadrille, jež řadila se ve vedlejším sále. Zporozoval jsem, že její protějšek, jistý důstojník, byl náhle odvolán. Není-li po ruce okamžité náhrady, mám dosti odvahy tomu, bych se nabídl. Leč sotvaže jsme nastoupili tanci, skoro jsem již toho litoval. Cítil jsem se vinným tím, že jsem kněžnu, která zdála se být dnes obtěžována každou pozorností, pronásledoval svými pohledy. Sotvaže jsem se odvážil na ni pohlédnouti. Postřehl jsem jedině, že gemma, kterou spatřil jsem již častěji zavěšenu na jemné aksamitové stužce na jejím hrdle, představuje vlastní její obraz. V tom zazněl povel: en avant les deux,[1]

  1. Páry vpřed!