za 4 koruny. To do toho jistě micháš koňské maso!“
„No, to jo, ale ne moc. Asi tak na polovic: vždycky jednu kvíčalu — jednoho koně, jednu kvíčalu — jednoho koně…“
Jeden pan farář si chtěl koupit dva jezevčíky a zavolal si pana Libchowitze, který dovede obstarat a sehnat, nač si kdo vzpomene.
„Pane Libchowitz, potřeboval bych dva jamníky,“ povídá pan farář, který ví, že „jezevčík“ je z německého „dachshund“ a že se česky má správně říkat „jamník“.
„Máte je mít, pane farář. Vím zrovna o dvou pěkných. Kolik na to chce pan farář obětovat?“
„Dvě stě korun, když budou pěkní.“
„Dvě stě korun! Pan farář žertuje… To teda o tom raději nebudeme mluvit.“
„Počkejte, počkejte… Kolik tedy myslíte?“
„Nejmíň dvakrát tolik!“
„Ale jen jestli jsou pěkní ti dva, co o nich mluvíte.“
„Báječní jamníci, zaručeně…“
„A kdy bych je mohl dostat?“
„Za pár dní jsou tady.“
A pan Libchowitz jde a před farou potká přítele Altschula. A hned se ho ptá: