jich práci a věrnost dovedu ocenit a uznat. A tadyhle mají něco na památku ode mne.“
A dal mu v obálce svou fotografii.
Pan Tausaig byl strašně dojat, podíval se na tu fotografii, pak se podíval na pana Picka a povídá:
„To je jim podobný, pane šéf.“
Dva šnoreři přišli k domu pana Kischalera, známého svým škudlilstvím. Jeden zůstal venku u vrat, druhý šel dovnitř. Za malou chvilku byl však zase venku, a to s velkým spěchem.
„Je to ale sprosťák,“ povídá. „Nedal mi nic a ještě mi chtěl dát pár facek.“
„Jak to, chtěl? Jak to víš, že ti chtěl dát pár facek? Řekl to?“
„Jak to vím! Kdyby mi je nechtěl dát, tak by mi je byl nedal.“
Pan Elsnic sedí v kavárně a je v mrzuté náladě. Přátelé se ho ptají, co mu je.
„Jak mám být veselý, když mám takovou ženu.“
„Jak to? Vždyť je to taková hezká, hodná a pořádná žena.“
„Já nic neříkám. Ale když ona na mně chce pořád peníze.“
