U Geduldigerů měli rabína na návštěvě. Pan rabín se měl dobře, a proto se nechtěl hýbat. V noci pak slyšel, jak Geduldiger povídá paní Geduldigerové: „Co chceš ode mně? Můžu já rabína vyhodit?“
Druhý den povídá rabín, že teda už jede domů. Pan Geduldiger se zaradoval a dal mu zapřáhnout. Ale za půl hodiny byl rabín zpátky.
„Co je?“ polekal se pan Geduldiger, „pročpak se vrátili, pane rabín?“
„To máte tak. Já vím, že když od vás odjedu, že to bude pro vás radostná událost. Já ale jako kněžská osoba nesmím při žádné radostné události chybět, proto jsem se vrátil.“
Třicet let žije pan Geduldiger se svoji paní. Jednoho dne pravil k ní: „Stará, dej mi svoji fotografii.“
„Člověče,“ upejpala se paní Geduldigerová, „co je e tebou, že jseš najednou takový něžný?“
„Jaký pak něžný,“ zasmušil se pan Geduldiger, „žádný něžný. Já si chci tvoji podobenku nechat dělat na fajfku, protože si chci odnavyknout kouření…“
Pan Geduldiger pravil k svému synu: „Adolf, ty si vezmeš Idu.“
