K velikému svému podivení jsem zpozoroval, že starý kohout, proletěv několik set kroků, počal se rychle téměř svisle vznášeti vzhůru; za chvíli, dělaje ve vzduchu kozelce a bezmocně tluče křídly padl na sníh a zůstal nehybný. Běžel jsem tím směrem, když vtom od těla tetřívka odskočil krvežíznivý hranostaj a kroutě ocáskem a syče skryl se mezi kamením. Tetřívek měl prokousnuté hrdlo. Pochopil jsem, že se malý loupežník vrhl na ptáka a s ním zároveň se vznesl do vzduchu, kde mu přehryzl hrdlo a vyssál krev. Pro svou osobu byl jsem mu vděčen, neboť mi uspořil náboj.
Tak jsem žil zápase s přírodou o zítřejší den, stále více a hlouběji se otravuje jedem těžkých a beznadějných myšlenek. Plynuly dni, týdny, až jsem konečně pocítil zavanutí teplejšího větru. Na otevřených polanách počal pomalu táti sníh; hned zde, hned tam tekly již malé potůčky vody a čas od času jsem viděl mouchu nebo pavouka, kteří přečkali krutou sibiřskou zimu. Blížilo se jaro.
Věděl jsem, že z jara nelze projíti lesem. Velmi rychle vystoupily z břehů všechny říčky a potůčky tajgy a lesní močály a tůně činily přechod nemožným. Všechny lidské a zvířecí stezky se měnily tajícím sněhem v bouřlivé potoky ženoucí se s hor se šumem a hlukem. Věděl jsem, že jsem až do léta odsouzen k samotě.
Jaro nastupovalo rychle, a ačkoliv v noci a na úsvitě bývaly ostré mrazy, však za dne vedly sluneční paprsky vítězný zápas se sněhem. Zakrátko byla celá má hora prosta sněhu a nabyla všechna šedé barvy, jsouc pokryta jenom kamením, ještě holými větvemi březovými a osikovými a vysokými kuželovitými mravenisky. Reka prolomila již na několika místech svou ledovou pokrývku a pádila hlučně strhujíc vždy nové a vždy větší kry ledové.
