tam byla lidská sídla, tam byli nepřátelé i přátelé, tam… dále na západ, byla ta, k níž se nesly od mnoha let mé myšlenky…
Proto mě vlastně doprovodil Ivan do cedrového lesa. On sám nejednou ztrávil zimu o samotě, jenom se svými myšlenkami, tváří v tvář s přírodou, řekl bych — „před tváří boží“. Zkusil zoufalství osamocení a hledal uklidnění. Mnohokrát jsem přemýšlel o tom, že bude-li mi souzeno umřít zde, tu umíraje vystoupím s napětím posledních sil na vrchol a umru hledě k nekonečným horám a lesům, za kterými dlí pro mne nejdražší bytost odervaná ode mne řízením osudu.
Ale život v takových podmínkách poskytoval mnoho látky k přemýšlení a ještě více k práci fysické, neboť byl stálým bojem o existenci, bojem těžkým a bezohledným.
Nejtěžší prací bylo připravování zásoby dříví na „najdu“ a malého ohniště na chystání pokrmů. Ležící stromy byly zasypány sněhem a přimrzlé k zemi a kamení. Musel jsem odhrabovat sníh a potom pomocí dlouhých tyčí odtrhovati kmeny od země a dovléci do své jámy. Vybral jsem si na sbírání dříví strmý svah hory. Tam bylo tíže se dostati, zato však bylo snáze dopravovati odtržené kmeny k mému úkrytu. Po několika dnech jsem učinil velmi důležitý objev. Našel jsem poblíže své jámy veliké množství modřínových kmenů polámaných vichry. Když jsem je začal sekat, hroužila se sekera do něčeho měkkého a lepkavého. Ukázalo se, že kmeny byly nasáklé smolou. Stačila jiskra, aby se taková tříska vzňala planoucím, hojně kouřícím ohněm. Od té doby ležely v mém obydlí vždy zásoby takových smolných kousků modřínu na zapalování „najdy“ nebo ohniště na vaření pokrmů a čaje.
Největší část dne pohlcoval lov. Pochopil jsem velmi rychle, že musím vykonávat tuto práci každodenně, abych se bránil doléhajícím na mne neveselým myšlenkám. Obyčejně po ranním čaji jsem šel s puškou do lesa na tetřívky nebo