Kokohoto, odkud se chtěla dáti na Kalgan, Pekin, Šanghai. Má pak skupina, skládající se z agronoma, dvou vojáků polské divise sibiřské a ze mne, zamýšlela jeti do Urgy přes Dzain-Šabi, kde jsem se hodlal setkati s plukovníkem Kazagrandim, který mne o to žádal v několika listech. Ostatně jsem nechtěl minouti Urgy, neboť jsem věděl, že baron Ungern mi nebyl přítelem, a kdybych se vyhnul setkání s ním, byl by onen nepřátelský poměr určitě příčinou smrti mé i mé družiny.
Konečně jsme se tedy rozloučili s Uliasutajem, kde jsme zažili tolik silných dojmů. Jeli jsme na koních, majíce „dzaru“ danou mi knížetem Čultunem.
Obě naše skupiny se dostaly k cíli výpravy, třeba ovšem jejich příhody byly rozdílné. Uliasutajská kolonie však se dočkala strašných dní trestu za spory, banditství, nedostatek kázně a vlastenectví. Baron Ungern poslal do Uliasutaje veliký oddíl mongolský, vedený Buriatem, důstojníkem Vandalovem a ruským kapitánem Bezrodnovem, kteří měli upevnit pořádek ve městě.
Onen oddíl, jež jsem potkal na cestě do Urgy, chytil plukovníka Poletiku, bratry Filipovovy, plukovníka Michajlova a několik jiných důstojníků, kteří jeli se ženami a s dětmi. Bezrodnov věděl, že se chtěla ona skupina vyhnout Urze, sídlu barona Ungerna, že měla s sebou věci uloupené Číňanům, mnoho stříbra a nějaké podezřelé papíry. Všichni členové oné skupiny, s výjimkou plukovníka Filipova, kterému bylo dovoleno odjeti hned k baronu Ungernovi, byli postříleni i s rodinami. Stalo se tak v ponurém úvozu u kláštera Dzain-Šabi, kde našla smrt tajná „skupina pěti“ a ruští uprchlíci, kterých však nenaučil smutný osud vlasti ani kázni ani svornosti.
Když přibyl do Uliasutaje, dal Bezrodnov zastřeliti knížete Čultun-Bejle, zatkl Domožirovova a poslal ho do Urgy, kde mu baron Ungern kázal dáti stopadesát ran holí a dal ho vysaditi na střechu, kde byl ponechán po osm
