Vypustil jsem dým a po chvíli jsem se klidně otázal:
„Kdo jsi a jakým právem se ptáš?“
„Jsem kníže Baldon, mé jméno zná každý Číňan a chvěje se před ním,“ odvětil vychloubavě.
„Nejsem Číňan. Číny neznám a tvého jména jsem nikdy neslyšel. Jsem synem svobodného a bojovného národa a nemám ve zvyku třásti se před kýmkoliv. Přijel jsem k ruskému náčelníkovi v důležitých záležitostech a jenom s ním budu o nich mluvit.
Mongol mlčel, v očich Domožirovových byl patrný úžas. Dokouřil jsem dýmku a nepromluviv již ulehl jsem.
Baldon seděl několik minut pohroužen v myšlenky. Konečně vstal a nepohlédnuv již na mne vyšel.
Soudil jsem, že má známost s knížetem-pastýřem skončí tou jedinou návštěvou. Avšak bohužel zmýlil jsem se, neboť za několik minut vstoupil Mongol s pozváním Baldonovým, abych se neprodleně odebral do jeho stanu.
Oblékl jsem se a vyšel jsem ven. Ačkoliv k jurtě Baldonově nebylo více než sto kroků, byl mi předveden jízdní kůň. Zpozoroval jsem, že k sedlu byl přivázán veliký, těžký nahaj-tašur, což bylo projevem veliké nezdvořilosti Mongolovy.
Vešel jsem do jurty Baldonovy. Kníže seděl na nízkém lůžku a přivítal mě sotva patrným kývnutím hlavy.
Oči mu zajiskřily, když zpozoroval, že jsem vešel do jurty, drže v rukou tašur, který se má podle mongolské etikety nechat vždy přede dveřmi.
Učinil jsem to však proto, abych ukázal, že jsem si všiml, jak nezdvořile se zachoval Baldon.
Usedl jsem si proti knížeti a zapálil jsem si dýmku. Nastalo dlouhé mlčení. Za několik minut se otázal Baldon prostřednictvím tlumočníka ukazuje na mne:
„Kdo jsi?“
Byla to nová úmyslná drzost, neboť Mongol si nikdy nedovolí tak sprostou otázku.
