místě zastřelil mysliveckou puškou. Náboj drobných broků roztříštil hlavičku děvčátka tak, že mozek vystříkl a jeho kousky bylo viděti na dveřích a stropu světnice. Sebravše vše, co bylo nejcennějšího, podpálili jsme celý dům i plot, přinesli jsme zabitého syna Bobrovových a hodili jsme ho do plamenů. Oheň měl zahladit veškery stopy a proto muselo vše shořet; shořeli tedy beze stopy i koně a dobytek. Ale prokleté mrtvoly zůstaly. Právě jsme se chystali odvézti je někam daleko odtud, ale vtom jste přišli a ti pitomci se hned prozradili.“
„Strašná, děsivá událost,“ poznamenal důstojník, vraceje se se mnou do stanice. „Vlasy mi na hlavě vstávaly, když jsem slyšel klidné vypravování onoho děvčete, skoro ještě dítěte. Tu teprve jsem pochopil, jakou zpustlost, jaký hřích zaselo bolševictví v mém národě ubíjejíc svědomí, víru, strach před Bohem! Bylo mi též jasno, že všichni poctiví a mravní lidé musí bojovat proti tomuto ďábelskému výplodu, pokud živi budou a pokud jejich síly stačí.“
Umlkl a těžce se zadumal.
Jda k domu, spatřil jsem na sněhu u cesty velikou černou skvrnu, která jaksi hned upoutala můj zrak k sobě.
„Co tam leží?“ tázal jsem se ukazuje rukou na skvrnu.
„Tam leží vrah, Puzikov, kterého jsem dal zastřelit,“ odpověděl klidně poručík. „Rád bych byl zastřelil Kanina i Puzikova, ale nemohl jsem se dívati na slzy a zoufalství ženy a dětí Kaninových, a pokud se týká oné ostříhané poběhlice, to… neumím stříleti žen. Použiji příležitosti, že vaše družina ještě vonu stranu, a pošlu s vámi Kanina i ono děvče do Uliasutaje, ať se tam s nimi vypořádají. Vykonal jsem své! Odevzdají-li je do rukou mongolských soudců, ty je jistě rychle utrápí mučením a těžkým žalářem.“
To vše se stalo na Tissin-Golu, u kterého se kmitají na močálech tajemná světélka bludiček, v jehož blízkosti pak se táhne k jihu dlouhá a hluboká trhlina v zemi. Možná, že všichni ti Puzikové a Kaninové vyšli tou trhlinou z pekla
