Vraceje se po několika dnech z honu do skrýše, postřehl jsem dým vycházející z komínu chaty. Plíže se velmi ostražitě k domu, zpozoroval jsem dva osedlané koně s vojenskými puškami u sedel. Pochopil jsem hned, že dva neozbrojení lidé nemohou pro mne znamenat vážného nebezpečí, když jsem měl dokonalou manlicherovku. Nepozorován obešel jsem chalupu podél stěny, která neměla oken, a vstoupil jsem neočekávaně do světnice. S lavice vyskočili v zděšení dva vojáci. Byli to bolševici, neboť měli na beranicích připevněné rudé hvězdy a na prsou kožichů — rudé špinavé kokardy.
Uvítavše se, usedli jsme. Vojáci již připravili čaj; popíjejíce ho dali jsme se do rozhovoru. Abych odvrátil od sebe jejich pozornost a podezření, vypravoval jsem, že jsem lovcem z jisté vzdálené vísky a že jsem se zde usadil, neboť jsem již dávno vyslídil několik sobolích pelechů. Od bolševiků pak jsem se dověděl, že byl vyslán z města do tajgy veliký oddíl jízdy, který mešká patnáct kilometrů odtud; byli pak vysláni, aby vypátrali, nepotulují-li se po lesích nějaké podezřelé osobnosti.
„Rozumíš soudruhu,“ řekl jeden z vojáků, „že hledáme protirevolucionáře a že je postřílíme…“
Avšak já jsem se toho dovtípil už dávno a nepotřeboval jsem naprosto jeho výkladů. Moje myšlenky směřo-