„To je záhadné,“ zvolal jsem. „Nikdy jsem nic podobného neviděl.“
„O čem mluvíte?“ otázal se mne chladně Kalmuk.
„O hypnotickém pokusu nebo o „zázraku“, jak to nazýváte,“ odvětil jsem, podivuje se jeho klidnému hlasu.
„Nikdy jsem s vámi o něčem takovém nemluvil,“ odpověděl tímtéž chladným hlasem, jenže v jeho očích zahrála ironie.
„Viděl jste?“ otázal jsem se agronoma, který bafčil s melancholickou tváří z dýmky.
„Co jsem měl vidět?“ otázal se ospale.
Pochopil jsem, že jsem se stal obětí hypnotické síly Tušegunovy.
Nazítří jsme se rozloučili s „čarodějem“. Naše skupina se rozhodla vrátiti se do Uliasutaje, Tušegun-Lama pak chtěl „utonouti v prostoru“, jak se sám vyjádřil. Toulal se po celém Mongolsku, pobývaje v chudých jurtách pastýřských, v kaplích s poustevníky, nebo v nádherných sídlech knížat a vůdců kmenových, všude obklopen stejnou úctou a pověrečným strachem, uchvacuje bohaté a mocné, chudé a slabé plamennou výmluvností, vypravováním a zázraky.
Kalmuk, tiskna mi ruku a usmívaje se chytře, řekl mi přitlumeným hlasem:
„Čínským úředníkům se o mně nezmiňujte…“
Slíbil jsem mu, že zachovám mlčení. Tušegun se mnou poodstoupil a počal hovořiti zamyšleně:
„To, co jste včera viděl v jurtě, je drobným kouskem magickým. Evropané nechtějí věřit, že tajemná věda kvete mezi námi, dětmi přírody, kteří se touláme mezi jejími zjeveními, obklopeni jejími mocnými silami. Ach, kdybyste viděl divy a moc svatého mudrce Taši-Lamy, který rozkazuje lampám a svícnům v svatyních, aby se rozsvěcovaly před starým Budhou, těžkým dveřím svatyň, aby se otvíraly a zavíraly, a s kterým rozmlouvají lidskými hlasy sochy
