„Má už brzo vyraziti z Uliasutaje oddíl jízdních Čaharů?“ tázal se pojednou, upřev na mne svůj planoucí zrak.
Odpověděli jsme, že jsme o tom nic neslyšeli a že za našeho pobytu v Uliasutaji nebylo Čaharův. Tu nám oznámil host, že pekinská vláda poslala na ujařmení Urianchaje a Mongolů v obvodu kobdoském oddíl, složený z jezdců bojovného a loupežného kmene Čaharů, pod vedením pověstného bandity (Chunchuza), jemuž dala vláda hodnost kapitána. Neznámý nám dal podrobné a soustavné zprávy o pohybech sovětských vojsk, takže jsme mohli upustiti od namáhavé cesty do Kobda.
„Nyní nepotřebujete jeti do Kobda, když všechno víte. Ostatně hrozilo by vám tam nebezpečí, neboť Číňané zboří a spálí Kobdo. Vím to z věrohodných pramenů.“
Když se za rozmluvy dověděl o našich příhodách v Tibetě, díval se na nás s úctou a pak zatleskav v dlaně zvolal nadšeně:
„Neměli jste jezdit k hutuchtovi v Narabanči s prosbou o pomoc na cestě, nýbrž ke mně. S mým listem byste se dostali třeba do Lhassy. Jsem Tušegun-Lama.“
Tušegun-Lama! Tolikrát jsem slyšel to jméno opětované s mystickým strachem a úctou!
Tušegun-Lama, ruský Kalmuk, který byl žalářován za carů za to, že propagoval nezávislost Kalmuků a za totéž vězněn i sověty, utekl do Mongolska, kde si hned získal zvučného jména a obrovského vlivu na západě. Poněvadž byl žákem a „bratrem“ Dalaj-Lamovým, nejučenějším divotvorcem a lékařem mezi lamaity, byl skoro nezávislým na „Živém Budhovi“ a získal si úplně kočovníky Západního Mongolska, Džungarska i Turkestanu.
Neomezený vliv jeho záležel v „magické nauce“, jak se sám vyjadřoval, ale říkalo se, že měl původ spíše v panickém strachu, jaký vzbuzoval v Mongolech tajemný a hrozný Kalmuk.
