Stránka:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu/118

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
— 116 —


pozdní hodina a zdvihl se studený vítr, vznášeje sloupy zmrzlého, bodajícího sněhu. U jurty jsme zpozorovali krásného vraného koně s nádherným sedlem, ozdobeným stříbrem a korály. Když jsme zahnuli s cesty k jurtě, vyběhli z ní dva Mongolové. Jeden z nich vyskočil do sedla a rychle zmizel za nevysokými pahorky. Zahlédl jsem cípy žlutého šatu, které se mi mihly pod obyčejným mongolským kožichem, a dlouhý nůž v zelené pochvě s rohovou a kostěnou rukojetí.

Druhý zůstal u jurty. Byl to hospodář jurty, pastýř místního knížete Navancyrena. Byl zřejmě potěšen naším příchodem a volně si oddechl.

„Kdo odjel na vraném koni?“ tázali jsme se pastýře.

Sklopil oči a mlčel.

„Mluv! Nemluvíš, tedy přijímáš zlé lidi?“

„Ne, ne,“ bránil se pastýř. „Dobrý, veliký byl ten host, ale víra mi nedovoluje prozraditi jeho jméno.“

Pochopili jsme, že ten, který odjel, byl buď pastuchovým knížetem nebo lamou. Nenaléhal jsem na něho a počali jsme se chystati k odpočinku. Hospodář nám zatím připravoval večeři; nasekal zmrzlého skopového masa a naházel je do kotle s vařící vodou.

Dověděli jsme se, že bolševici nebyli v místě viděni, ale že po krveprolití, spáchaném čínskými vojáky mezi Mongoly v okolí Kobda, počali tito tvořiti družiny pod velením tatarského důstojníka Kajgorodova. Odpočívali jsme v pastýřově jurtě po dvoudenní cestě, za které jsme urazili v mrazu asi tři sta kilometrů, a klidně jsme rozmlouvali požívajíce s chutí dobré tučné maso, když jsme pojednou zaslechli ochraptělý hlas, jenž mluvil:

„Sajn! Pozdrav Bůh!“

Obrátivše se spatřili jsme nevysokého, ramenatého Mongola v tlustém kožichu, v čepici s ušima a s nožem v zelené pochvě za pasem.

„Amursajn,“ odpověděli jsme všichni zároveň.