jackých carů knížetem Džam-Bolonem a jeho prostřednictvím s ruským generálem baronem Ungernem, který měl titul knížete mongolského, byl vyznavačem naší víry a upřímným přítelem a „bratrem“ „Živého Budhy“ v Urze a Dalaj Lamy ve Lhasse tibetské. Nyní právě zuří válka.“
To mi vypravoval kníže Čultun-Bejle, potomek velikého Džengisa.
Značně později přišly do Uljasutaje zprávy, že baron Ungern von Sternberg vkročil s malým oddílem jízdy ze Zabajkalska do Mongolska a po několika nezdařilých pokusech se zmocnil 3. února 1921 útokem Urgy a odevzdal Džengisův trůn „Živému Budhovi“ s titulem císaře Bogdo-Chana. Avšak v polovici března zde ještě nikdo nevěděl o oněch podrobnostech války a o nezávislosti Halhi, ačkoliv v březnu způsobil baron Ungern množství porážek čínským vojskům a stal se pánem v zemi. Číňané tajili úzkostlivě pravdu a nepropouštěli nikoho z Urgy na západ. Ale přesto nám docházely zvěsti.
Ovzduší bylo den ze dne těžší. Poměry mezi Číňany, Mongoly a Rusy byly velmi napiaté.
Guvernér čínský Van-Dzao-Dziun a diplomatický zástupce Fu-Sian, oba velmi mladí lidé, se chtěli zalíbiti své vládě a provozovali nepromyšlenou politiku vůči Mongolům i Rusům, štvouce je proti sobě. Van-Dzao-Dziunovi pomáhal nástupce propuštěného Čultun-Bejle, nový sait, Číňanům oddaný a Mongoly nenáviděný.
Ruští důstojníci utvořili tajně družinu na obranu, kdyby se k nim Číňané chovali nepřátelsky, ale v družině nastaly hned spory a intriky a nebylo pochyby, že by se ve chvíli nebezpečí ihned rozběhla.
Obávajíce se příchodu vojsk, dohodli se cizinci vyslati výzvědy, aby zjistili situaci na západě, k čemuž jsme se já a můj agronom ochotně propůjčili. Kníže Čultun nám dal za průvodce úředního tlumočníka, starého Sojota Cerena, který mluvil plynně rusky. Byla to místní znamenitost,
