„chatyk“, který jsem od něho obdržel, stal se laskavějším a hovornějším.
„To byli zlí lidé,“ šeptal, „střežte se jich!“
Avšak nechtěl povědět jména jejich vůdce, při čemž se odvolával na příkaz lamaismu, který zakazuje vyřknouti jméno otce, učitele a náčelníka. Značně později jsem se dověděl, že v Tibetě právě tak jako v Číně se vyskytují často lupičské tlupy. I tu i tam utvoří některý bandita vlastní ozbrojenou tlupu a stane se postrachem obyvatelstva v okolí. Vůdce lupičů se objeví po určité době u obchodních firem, v klášteřích, ve vsích a v bohatých osadách, žádaje určitý plat, a od té doby se stávají lupiči ochránci těch, kteří přistoupili na jejich požadavky.
Domnívám se, že vůdce tlupy tibetských banditů čili „mtudrů“, čínsky „chunchuzů“, byl převorovi kláštera na Tassuně takovým ochráncem proti útokům jiných tlup lupičských, které jsou domovem ve všech zemích, jež kdysi patřily nebo nyní ještě patří do svazu staré Číny, mimo Mongolsko.
Kolem jezera Tassunu je několik stálých osad. Když jsem je navštívil, pátraje marně po průvodci, všiml jsem si nezvyklého zjevu. Za své cesty Mongolskem jsem zapomněl, že jsou zlatovlasí lidé. Avšak, ó dive! Osadníci tassuňských vsí měli většinou světlé nebo ryšavé vlasy jako mosaz. Pátral jsem po původu těch podivných typů s mongolskými tvářemi a světlými vlasy, které se tak neharmonicky odlišují od temněhnědé pleti obličeje s vysedlými lícními kostmi a s černýma šikmýma očima, a dověděl jsem se neobyčejnou historii o osadnících. Předkové jejich přišli do Tibetu v XIII. století z Benátek a z Janova, zlákáni byvše vypravováním sekretáře Džengischanova, Janovana Marca Pola, který ztrávil dlouhá léta v Mongolsku, Tibetě a v Číně, cestuje s císařem a s chánem Kublajem, vladaři Asie a poloviny Evropy. Jsou to jediní obyvatelé v Tibetě, kteří se zabývají rolnictvím a chovají dobytek v ohradách
