Meluzina.
Slyš Meluziny pláč! Od soumraku do rána
štká žena nešťastná, na vůli odevzdána
snům pustým, zoufalým. Od jitra do večera
jí z hlubin píseň šla tak žíznivá a šerá.
Přes valné pláně vod jak stín přelítla smrti,
jak unavená laň, již honí vztekli chrti,
kdy měsíc nesvítil, a hvědy, jindy jasné
jak lampy mřely svit, jež nad mrtvolou hasne.
A chtěla, bláhová, by vzdechy její žalné
až v zem se zaryly, a prameny tam kalné
z propasti pozvédly své hlavy zdivočilé,
ve hrozné svobodě, a zhoubné, mstivé síle,
a hlavou ssinavou do země spurně bila,
až zvedla šedý prach, v něm svoje nářky kryla,
a smíchem bodavým teď zase mrazně kvílí,
lká, prosí, rouhá se, a klne, stená, šilí.
Však její trud a pláč, jež lidem vstříc se nesly,
bez všeho soucitu jen v zapomnění klesly,
