Stránka:Mořic Kráčmer - Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci - 1887.djvu/46

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
34


r. 1132. ze statků kostelních, jež byl péčí svou rozmnožil, při něm 12 kanovníků s děkanem, a zanechal mimo to 4 kanovníky k řádné bohoslužbě při bývalém biskupském chrámě sv. Petra.[1] A když bohabojný tento biskup pro svůj nový velechrám získal z Čech ostatky svatého mučedlníka Kristýna,[2] vyhověl asi dokonale přání umírajícího Olomouckého knížete, Václava, aby totiž byl chrám sv. Václava v Olomouci dle možnosti povznešen.

Mimo biskupa Jindřicha Zdika přičinil se o zvelebení velechrámu Olomouckého i velkokníže český Vladislav, potvrdiv r. 1144. všechny jeho výsady a statek Podivín navždy jemu přiřknuv.[3] I císař Kunrat II. získal si zásluhu o náš velechrám tím, že statky kostelní své bezprostřední svrchovanosti podrobil, právo, peníze raziti, biskupům Olomouckým potvrdil, je knížaty jmenoval, a tím onen titul, jejž biskupové Olomoučtí v zemích našich již od pradávna měli, i pro říši německou za platný uznal.[4]

Když velechrám Olomoucký byl úplně dostaven a vysvěcen, byli jeho hlavní zakladatelé a dobrodincové totiž Olomoucký kníže Václav a jeho strýc Otto II.,[5] v něm pochováni a sice uprostřed a nade hrobkem jim byl zřízen nádherný sarkofág. Pokraj jeho byl z bílého pískovce, v němž různé ozdoby vyryty byly (viz obraz 6.)[6]



  1. Cod dipl. Mor. I. 208 a 209. R. 1174. jsou na jedné listině (Cod. dipl. Mor. I. 287.) tito Olomoučtí kanovníci: Pankrác, Krima (arcijáhen), Převoj (arcijáhen-arcikněz), Dionys, Balduin (arcijáhen), Uhra, Chvalek (kustos), Bosek, Reimgott, Vojna, druhý Chvalek, Staněk a Utěšen. Dle toho jest zde pouze 12 domských kanovníků se svým děkanem a žádný kanovník od sv. Petra, z čehož následuje, že na dómě ihned od r. 1132. byl kapitulní děkan a 12 kanovníků.
  2. Dudík, Děj. Mor. II. 91. a 125.
  3. Cod. dipl. Mor. I. 225.
  4. Cod. dipl. Mor. I. 229. Krom. k. a. registratura 20., 6., 3. Toto rozhodnutí zavdalo podnět k mnohým sporům jak mezi Olomouckými a Pražskými biskupy, tak mezi velkoknížaty a králi českými a císaři německými, až konečně roku 1212. bylo císařem Bedřichem II. českým králům uděleno právo, aby sami zemské své biskupy investovali. Cod. dipl. Mor. II. 60. a 61.
  5. Před vchodem do presbyteráře jest až dosud nápis: „D. O. M. Venceslao Marchioni Moraviae, qui obiit anno 1130., et Břetislao ejus filio, qui obit anno 1148., piis hujus templi fundatoribus, Franc. Cardin. a Dietrichstein posuit anno 1603.“ Že jméno Břetislav na tomto nápisu jest zcela nesprávné, dočteš se v Ziegelbauerové Olomutium sacrum, Olomoucká, kapitulní bibliotéka čís. 538. Díl II. str. 82. až 84. a Dudík, Děj. Mor. III. 27.
  6. Když za časů Dietrichsteinových mnohé opravy v našem velechrámě se dály, byl sarkofág z prostřed chrámu odstraněn. Čásť podstavce z bílého