kdy hlava má v tesknotě a práci velké nořila se ve zřídlo moudrosti!
„Tak mluvil mistr k lidu a chtěl na hlavu své Ráchel vložiti korunu ze zlata a perel. — Ráchel, pravil, tys kdysi sňala s hlavy své krásné své vrkoče, abys nakrmila hladová ústa má; já nyní ozdobím čelo tvé věncem bohatým!
„Ale ona zadržela ruku jeho, a pozdvihši k němu očí, lesknoucích se opět živě jako před lety, pravila: Rabbi! sláva tvá jest mou korunou!“
Jinoch ustal ve čtení a upřel oko laskavě na dívku sedící vedle něho.
Tvář Holdina byla celá v ohni a v slzách.
„Krásná historie?“ tázal se Meir.
„Krásná!“ odpověděla dívka, jež majíc tvář opřenou o ruku, kolísala chvíli štíhlou svou postavou jako by v zádumě aneb rozechvění. Náhle však slzy oschly v očích jejích, Holda zbledla a zpřímila se.
„Meire!“ zvolala, „kdybys byl Akiba, a já dcera bohatého Kolby Sabuy, učinila bych pro tebe totéž co krásná Ráchel!…“
Zvolna uchopila oběma rukama krásné vrkoče ebenové barvy, jež volně splývaly po jejích zádech, a ovinujíc je kolem hlavy pravila:
„Mám též takovou černou korunu jako Ráchel!“
Potom obrátila tmavé a planoucí zřenice své k Meirovi, řkouc směle, vážně, bez úsměvu, ruměnce a roznícení:
„Já bych pro tebe, Meire, vyňala i oči z hlavy své! A k čemu by mi byly platny, kdybych nemohla patřiti na tebe?“
Tvář jinochova pokryla se nachem; ale nebyl to již stud, nýbrž pohnutí. Ta dívka byla tak naivní, tak divá a spolu tak krásná se svým velikým, rozčechraným
