„Mládenec ten se jmenoval Josef Akiba a bydlil na vysoké hoře, na nížto se pásla stáda pána jeho.
„I stalo se jednou, že krásná Ráchel přišla k otci svému, padla před ním na kolena, celovala nohy jeho, a velmi plačíc pravila: Chci se provdati za Akibu a bydliti v té nízké, černé chaloupce, jež stojí tam na vrcholu hory, a v níž on přebývá.
„Kolba Sabua byl člověk hrdý a tvrdého srdce. I rozhněval se velmi na dceru svou, krásnou Ráchel, a přikázal jí, aby nemyslila na mladého pastýře.
„Ale krásná Ráchel vyšla z vysokého paláce, nevzavši s sebou ničeho kromě černých očí svých, jež jako veliké brilianty blyštěly se slzami, a černých svých vlasův, jež pnuly se nad jejím čelem jako velká koruna. I odešla na vysokou horu, a vstoupila do černé chaloupky řkouc: Akibo! hle žena tvá přichází do domu tvého!
„Akiba oplýval radostí velikou, zlíbal briliantové slzy z očí krásné Ráchel, a potom počal k ní mluviti velmi hezké řeči. Moudrá slova lila se jako med z úst jeho, a ona poslouchala, byla štastna a pravila: Akibo! ty budeš velkou hvězdou, jež osvítí cesty israelské!
„Kolba Sabua byl člověk hrdý a tvrdého srdce. Neposlal dceři své na vysokou horu žádné potravy, aniž oděvu, ale pravil: Nechť pozná hlad a uzří nouzi.
„Krásná Ráchel poznala hlad a uzřela nouzi. Nejednoho dne ani neměla, co by vložila do úst Akibových, i zamyslila se velmi nad tím, že muž její je hladov.
„Akiba říkal: Nic na tom, že jsem hladov! — I počal jí opět vyprávěti o věcech moudrých, ale ona vstala, sběhla s velké hory, vešla do města a zvolala: Kdo mi dá míru jahel za tu černou korunu, již nosím na hlavě? — I dali jí míru jahel, a černou korunu, krásnější než brilianty a perly, sňali s čela jejího.
