Přátelé tvoji se dnes ujali tebe, lid mlčel, neujímaje se rabína! Toť počátek, ale konec jest ještě daleko! Kdybys zítra se ukázal zdejším lidem, hněv proti tobě by se opět roznítil v srdcích jejich! Jdi tedy, jdi do světa! Jsi mlád, podals důkazy své odvahy, život tě vítá! Snad se někdy vrátíš k nám a učiníš konec temnotě a hříchům našim! U nás jest zajisté mnoho briliantův, ale třeba je očistiti od písku, a mnoho máme zrna úrodného, ale třeba je sítem odděliti od plévy! Ty to kdysi učiníš, až tam ve světě se staneš učeným a silným! Nyní jdi do boje velkého se všemi překážkami, jichž množství stane před tebou! Bojuj s nimi! Buď Baale-Tressim, ozbrojeným, jak byli dávní, velcí mužové naši, a každého dne žití tvého budiž s tebou požehnání naše a všech lidí, kteříž jako já chtěli a nemohli, toužili a nenabyli, šli ale nedošli!“
Objali se. Ber znikl za jakýmisi dveřmi, jež zticha se otevřely a taktéž zavřely. Ostatně nic v domě se neozvalo a nepohnulo. Zdálo se, jako by zdi rodinného domu tiché jako hrob volaly na proklatce: Odejdi! odejdi!
Odešel. Venku se rozednívalo. Náměstí a uličky městečka, jež pokrývala šerá mlha skoro podzimního rána, byly pohrouženy ve spánek. Mlhy spouštěly se též na pusté pozemky, po nichž Meir šel nyní již krokem rychlým a pevným. Pospíchal odtud, — chtěl jen ještě rozloučiti se s tou, kteráž přislíbila, že mu bude věrna jako Ráchel, a vzíti si od ní poklad svůj.
Okno a dvéře karaitské chaloupky byly do kořán otevřeny.
„Holdo!“ zvolal Meir z ticha, „Holdo!“
Od nikoho a ničeho nedostalo se mu odpovědi.
Volal poznovu. Uvnitř chaloupky bylo ticho hluboké. Přiblíživ se, pohleděl na místo, kde sedával starý Abel. Nebylo tam nikoho.
Tehdy pojal ho jakýsi strach, jejž si nemohl vy-
