Zejde nemluvil dále.
Od městečka k lepenici, přilehlé k vršku, zalétal a neustále se blížil hluk podivný. Byl stropen během několika desíti párů noh lidských, pisklavým křikem a stříbrným, vždy pronikavějším smíchem dětinským. Brzy nato ukázal se na pustém prostranství v soumraku velký pohyblivý bod, tvořící se jaksi na povrchu černých pozemků. Za nedlouho byl již ten bod těsně vedle lepenice, rozprchnul se na několik drobných částí, jež vesměs s pískotem, křikem, smíchem a vřeskem vrhly se na zdi nachýlené a na nizounká okénka.
Byly to děti — chlapci různého věku. Nejstaršímu mohlo býti čtrnáct, nejmladšímu pět let. V temnu nebylo lze postřehnouti jejich oděvu, ale z pod malých čepic aneb dlouhých, zcuchaných vlasů blyštěly jejich oči ohněm vášnivé svévole a snad ještě jiných citů živě probuzených.
„Guten Abend, Karaime!“ vřeštěl jednohlasně ten zástup, bouchaje pěstmi na dvéře, uvnitř na závoru zavřené, a potřásaje rámci oken, jichž drobné tabulky v slabé obsadě počali zvoniti.
„A proč ty o sabbatu nerozsvítíš? Proč jako ďábel sedíš ve tmách? Kofrim[1] Abtrünniger!“ křičeli starší.
„Alejdyk gejer! oreman! mišugener!“[2] z plných prsou svých vřeštěli mladší.
Lání, smích, otřásání dveřmi a okny zmáhalo se každou chvíli, kdy v nitru lepenice opět se ozval hlas dívčí, klidný a zvučný jako prve, ale tak silný, že pronikl vřavu vůkol kypící.
„Zejde! mluv dále!“
„Aj! aj! aj! aj!“ odpověděl hlas chraplavý z pozadí;
