Meir ve snivé zádumě ještě se tázal:
„A co učiníš, přijdou-li lidé, kteříž budou se ti posmívati řkouce: Akiba pije ze zřídla moudrosti, a zatím nouze hubí tělo tvé a oči hasnou slzami!“
Hlas přitlumený vášnivým pohnutím, leč přece vážný odpověděl:
„Řeknu jim: Nechť nouze hubí tělo mé a oči vyplynou se slzami, zachovám přece věrnosť muži svému!… A kdyby nyní stanul přede mnou, řka: Vrátil jsem se, nechtěje, abys déle plakala, ale pil jsem ještě málo ze zřídla moudrosti! — řekla bych jemu: Jdi a pij ještě!“
Meir vstal. Již ne zoufalosť, ale síla a odvaha jevila se na tváři a v postavě jeho.
„Vratím se, Ráchelko!“ zvolal; „Jehova se mne ujme a pomocnou ruku podají mi lidé, jimž otevru srdce své prahnoucí poznáním, a přečtu písmo předka svého, kteréž zasnubuje národ israelský s jinými národy úmluvou míru… Dlouho, dlouho budu chtivě píti ze zřídla moudrosti, a potom vrátiv se budu učiti ubohý národ svůj, a za všecku nouzi a pohrdu, kterou přetrpíš pro mne, vložím zlatou korunu na hlavu tvou…“
Holda potřásla hlavou. V její tváři bylo lze čísti, že se cítila obklíčena jako by snem podivným. Snilo se jí, že je krásnou Ráchelkou, kterážto z dlouhé cesty vítá muže svého, Akibu. Se snivým úsměvem na rtech a s vášnivým ohněm v očích šeptala:
„Já pak obejmu kolena tvá, a očima, kteréž budou opět tak krásny jako před mnoha lety, popatřivši na světlosť tvou, řeknu: Mistře! sláva tvá jest mou korunou!“
Dlouho hleděli na sebe zraky uslzenými. Láska, planoucí jim v očích, byla tak čistá a hrdinská, jako srdce jejich.
V tom zaslechli tichý, ale zvučný smích dítěcí. S podivením ohlédli se oba v tu stranu, odkud zazníval. Na prahu otevřených dveří chaloupky seděl Lejbele, objímaje
