„Tak si řekli naši Tanaité, a sanhedrin[1], v němžto zasedali, i školy, v nichž učili, staly se podobnými táboru, v němž bojovníci lijí kule a ostří zbraně. Gamaliel, Eliezer, Josue, Akiba, Jehuda svítí mezi nimi jako slunce mezi hvězdami; jeden nastupoval po druhém po celých pět set let, a v těch pěti stech letech skládali, vykládali a spisovali ohromnou tu knihu, již nazvali Talmudem, a kteráž po celé věky byla ohradou synův israelských proti moři, jež chtělo je pohltiti. Synové israelští po celé věky brali z ní všecku potěchu a všecko světlo své, a ve velkém rozptýlení svém nebyli rozloučeni, ježto myšlenky a vzdechy jejich sbíhaly se kolem ní, jako kolem matky sbíhají se myšlenky a vzdechy dětí rozptýlených po světě.“
„Kniha, již celých pět set let skládali a psali muži, kteříž velmi milovali národ a mnohému se učili, kniha, jež po celé věky dávala národu potěchu, naději a jednotu, nemůže býti hloupá a špatná. Tomu, jenž bude tak o ní mluviti, rcete: Očisť nejprv srdce své od zlosti, a potom ji otevři a čti!“
„Leč zdali vše, co dobré jest, musí býti dokonalé? I po nebi valí se často mraky, a v srdci, byť nejčistším, vševidoucí oko Páně odkrývá skvrny. Psal snad sám Jehova knihu práv našich? Psali ji snad andělé? Lidé ji psali. Je-li jeden člověk na celé zemi a ve všech stoletích, jenž by nevěděl, co je blud? Je-li jedno dílo lidské, kteréž by učiněno bylo pro všecky časy a všecka pokolení? Sřítil se trůn Faraonův, rozpadlo se Ninive, klesl Řím, jenž vládl polovici světa, řecká moudrosť ustoupila před moudrostí
- ↑ Sanhedrin = vrchní soud židovský, původně nejvyšší soudní dvůr a zákonodárné shromáždění státu židovského v posledních dobách jeho trvání. Skládal se ze 70ti členů, volených ze starších a představených obcí, z předních učitelův a konečně z předsedy (patriarchy). Pozn. př.
