bolesti v srdci jeho, jež se šířilo věrou a nadějí mocnou, poněvadž mládeneckou.
Leč v zástupu zvolal někdo hlasem chraplavým a zvýšeným:
„Hörst! hörst! on vychvaluje cizí plameny! Proklatého kacíře nazývá druhým Mojžíšem!“
Všecky hlavy obrátily se ku dveřím, odkud ta slova přicházela. Pronesl je Reb Moše, jenž stoje na lavici u vchodu, celou postavou vyčnívaje nad zástupem u bosých nohou jeho, potřásal hlavou, smál se uštěpačně a upíral plamenné oči na Meira. Ale zvědavosť lidu nebyla ještě ukojena; pod roztrhaným oděvem mnoho srdcí bilo zrychleným tepotem pohnutí nevýslovného, jim samým nepochopitelného.
„Mluví k nám z hrobu ústy pravnuka svého! Poslyšme toho, jehož duše přebývá již mezi Sefiroty!“ ozvalo se několik hlasův.
A jakýsi stařec shrbený a o hůl opřený, pozdvihl šedé hlavy, a obrátiv mhouravé oči na Meira, počal mluviti hlasem poněkud žalostivým:
„Kterak Israel mohl se hřáti při slunci poznání, když jeho nepřátelé jej odpuzovali od něho! Měli jsme, Rebe, kdysi slavné své doktory a mudrce takové, již byli ministry mocných králův,… ale odpuzeni byvše od bran moudrosti, odešli jsme řkouce: Hle, Israel se rozvede s národy cizími a bude mezi nimi státi odloučen jako starší bratr, jejž mladší bratři urazili…“
Meir patřil na starce, jenž mluvil k němu, s úsměvem napolo lahodným a napolo jásavým.
„Rebe!“ pravil, „v písmě předka mého jest odpověď na slova tvá.“
„Zniknou hříchy s povrchu zemského.“ „A hříšníkův již nebude.“ A když hříchy zniknou a před vámi se otevrou brány moudrosti, vcházejte jimi rychlým krokem a