synů jejích řkouce: Toť matka naše! Nedovolíme, aby jí bylo ukřivděno! — Reb Nochim rozhněván odešel… a Reb Isák již nikdy nepřišel, věda od otců svých, že nikdo se nesmí dotknouti skříně, pokud Frejda žije… Frejda dobře ostříhala pokladu mužova, a on od toho času leží tam… a spí…“
Stařena při posledních slovech ukázala svraštělým prstem na zasklenou skříň, stojící nedaleko před ní, a tichý smích jakési vnitřní radosti, jakéhosi skoro dětinského vítězství otřásl jejíma prsoma.
Meir jediným skokem octnul se u skříně, a rukou pevnější než kdy jindy, ježto nedočkavostí sesílenou odtrhnul její zámek stářím a rzí sešlý. Dvéře skříně otevřely se do kořán, a z hloubi její vyvalilo se množství prachu, jenž jako kdysi bílý závoj Frejdin a zlaté vlasy Heršovy pokryl nyní bílou povlakou oděv a hlavu pravnukovu… Ale Meir nevšímaje si toho, chtivě počal hrabati se ve starých těch knihách, z nichžto dva předkové jeho čerpali moudrosť, a mezi nimiž se skrýval ukazatel cesty životem, předmět vášnivé jeho touhy…
Ale Frejda spatřivši skříň otevřenou a množství prachu z ní se valící, naklonila se ku předu, rozpiala ruce a zvolala:
„Herši! Herši! můj Herši!“
Nebyl to již obyčejný její šepot bezzvučný, leč hlasitý výkřik, jenž vcházel z prsou veskrz proniknutých radostí a bolestnou zpomínkou. Zapomněla na pravnuka… zajisté se jí zdálo, že ten štíhlý jinoch se zlatými vlasy poprášenými byl podivným zjevem jejího muže, přišedším k ní ze světů neznámých…
Meir obrátil k ní bledou svou tvář a planoucí oči.
„Bobe!“ tázal se udychtěný, „kde je ten spis? Nahoře? dole? v této knize? v té? v té?“
„V té!“ zvolala stařena, ukazujíc prstem na knihu, na níž Meir konečně pořadem položil ruku. Archy stářím se-
