„Meire!“ vzkřikla prabába, ne již bezezvučným šeptem jak obyčejně, leč hlasem slyšitelným, skoro pronikavým.
Meir přešed pokoj, stanul u ní a uchopil oběma rukama její malé ruce svraštělé. Pohleděl na její tvář zrakem plným tklivosti a spolu jakýchsi otázek a proseb nevyslovených ústy, a ona pozdvihla k němu zlatoplavých zřenic nepokojně mihotajících.
Saul povstal z pohovky.
„Rafaeli!“ řekl, „podej mi můj plášť a klobouk.“
„Kam půjdeš, tate?“ tázali se oba synové jednohlasně.
Stařec uzardělý odpověděl hlasem třesavým:
„Půjdu, abych sklonil hlavu svou před Todrem… Nechť nevejde v soud s děckem svévolným, pokud nevyhasne oheň hněvu, jenž se vzňal v duších lidu.“
Šedovlasý patriarcha rodiny v obci nejváženější, oděný dlouhým, černým pláštěm, s vysokým, lesklým kloboukem na hlavě za chvíli kráčel zvolna a vážně po náměstí. Hromádky lidu zde stojící rozestupovaly se a jednotlivci hluboko před ním se klonili. Někdo však řekl hlasitě:
„Reb Saule, tys k politování, že máš takového vnuka…“
Saul neodpověděl na tuto urážku, jen úzké rty jeho sevřely se pevněji.
Uplynula dobrá hodina, nežli Saul se vrátil z návštěvy. Všickni starší členové jeho rodiny byli shromáždění ve světnici společenské. Meir tam také byl; seděl těsně vedle lenošky své prabáby, jejíž malá, vyzáblá ruka pevně tiskla šosy jeho oděvu.
Sára sňala plášť s ramen otce svého.
„A cos nám přinesl tam odtud, tate?“ tázal se Rafael.
Saul těžce oddýchaje pohlížel zasmušile na zemi.
„Co jsem přinesl?“ odpověděl po krátkém pomlčení,
