„Ticho!“ ozval se u bezvědomě bědujícího člověka hlas přidušený a smutný. „Zavři ústa svá, Šmule, a já zavru okno tvé chaloupky…“
Šmul pozdvihl tváře, a hned ji opět přitisknul k zemi.
„Morejne!“ úpěl, „morejne! Dcery mé mají více nežli šestnáct let, musím je provdati! A celý rok neměl jsem peněz, abych zaplatil daně!…“
„Vstaň a upokoj se!“ řekl Meir.
Šmul neuposlechl. Stíraje ústy prach se špinavé podlahy, zaúpěl ještě: „Morejne! zachraň mne! Zkazil jsem již úplně tělo i duši svou!“
„Nezkazíš duše své, a Předvěčný položí tvou chudobu na váhu hříchů tvých, nepřijmeš-li peněz, jimiž ti zlí lidé uvedli tě v pokušení…“
V tom okamžiku Šmul odvrátil tvář od země. Tato tvář vyzáblá, nervosně rozechvělá, bledá jako smrť, jevila lidskou bídu, jež se blížila k mezím nejkrajnějším.
Pohleděl na Meira očima, v nichžto se střídavě obrazil krutý bol a smrtelný strach, a ukazuje vůkol svou světničku rukou třesavou, zaúpěl:
„Morejne! a kterak bez těch peněz budu déle žíti?“
Teprv po dobré půl hodině Meir vyšel ze světnice, v nížto Šmul již čím dále tím tišeji se obviňoval, bědoval a zoufal. Široký pás jiskravého světla vnikající z ulice osvěcoval úplně jeden z koutův úzké síňky. Pod černou, nakloněnou zdí v tom koutě se bělaly dvě kozy, z nichž jedna stála a druhá ležela. Mezi nimi na otepi drchanky spal Lejbele, ruce maje vloženy do roztrhaných rukávů šedého kabátu, hlavu pozlacenu světlem požáru a opřenu o prkno, jež odstávalo ostře ode zdi. Ani křik a vřava, ani pronikavé světlo na obloze, ani nářek a vzdechy otcovy nepřerušily spánek nevinnosti, jejž mezi kozami spalo to dítě chudoby, temnoty a zločinu…
Neobyčejný ruch nastal druhého dne v celém městečku.
