Za to šlechtic, lhostejně hledě na příchozího, otázal se:
„A čeho chceš, můj milý? Přicházíš ke mně?“
„K vám, velmožný pane,“ odpověděl jinoch šeptem.
Opět učinil několik kroků v před, ale Jankel mu zase zastoupil cestu.
„Nedovolte mu, velmožný pane, aby s vámi rozmlouval!“ křiknul, „nedovolte mu, velmožný pane, aby otevřel ústa! Toť velmi zlý člověk… do všeho se plete!“
Šlechtic Kamioňský natáhl ruku a odstrčil Jankla, jenž dělal rychlé posunky.
„Nechť mluví,“ pravil, „přichází-li ke mně v příčině důležité záležitosti, proč bych mu neměl dovoliti, aby se mnou promluvil?“
To řka, patřil bedlivě na příchozího, jehož tvář sličná a výrazná, pokrytá bledostí z vnitřního pohnutí, patrně ho zajímala. Náhle vzniklá rychlosť posunkův a řeči Janklovy ho při tom urazila a spolu rozesmála.
„Neznáte mne, velmožný pane, ale já vás znám…“ začal přibylý hlasem neustále tichým, přidušeným.
„Proč by velmožný pán měl znáti takového ničemu…,“ zkusil Jankel opět přerušiti mu řeč; ale šlechtic Kamioňský učinil k němu posunek na znamení, aby mlčel.
„Viděl jsem vás, velmožný pane, již několikráte u děda svého, Saula Ezofoviče, jehož syn Rafael kupuje od vás vždy obilí…“
„Tys tedy vnuk starého Saula?“
„Ano, jsem jeho vnuk.“
„A syn Rafaela Ezofoviče?“
„Nikoli; otec můj byl Benjamin, nejmladší syn Saulův, jenž umřel již před dávným časem.“
Meir mluvil polštinou trochu lámanou, leč dosti snesitelnou. V domě děda svého často slýchal, kterak majitelé okolních statků, přišedše tam z příčin obchodních, rozmlou-
