„Nu!“ zvolal Vitebský se svrchovaným podivením, „a proč? Co máš proti mé dceři?“
„Nemám ničeho proti ní, Rebe, ale srdce mé není k ní nakloněno. A ona, Rebe, také mne nechce… Chodě pod vašimi okny, slýchal jsem často, kterak s pláčem si naříkala, že se má provdati za žida prostého a nevzdělaného. Nu! ovšem, jsem prostý, nevzdělaný žid,… ale její vzdělání zase mně se nelíbí… Proč byste měli okovati pouty ji i mne… Nejsme již děti a, víme, čeho duše naše žádá, a čeho nežádá…“
Vitebský neustále patřil na Meira okem oslupělým. Konečně pozdvihnuv rukou ku hlavě, zvolal:
„Zda uši mé dobře slyšely? A dobře-li rozum můj pochopil slova tvá? Ty nechceš mé dcery?! Ty nechceš mé krásné a vzdělané Mery?!“
Ruměnec vykvetl na jeho tváři. Přívětivý a diplomatický světák změnil se v otce uraženého a rozhněvaného. Leč v téže chvíli těsně u osob rozmlouvajících otevřely se hřmotně dvéře z vedlejšího pokoje, a na prah vstoupila paní Hana s rozohněnou tváří a s očima planoucíma. Nepochybně končila před chvílí svou toaletu, ale neskončila jí posud, ježto neměla na sobě obyčejného šatu hedbávného, nýbrž jen krátkou červenou sukni a šedý župan. Přední část její vlásenky byla již bedlivě učesána, ale s týlu visel vrkoč ještě nezapletený a pouze šňůrkou u hlavy svázaný. Stanula na prahu a zkřikla:
„Já všecko slyšela!“
A dále nemohla mluviti: tak byla pobouřena. Prsa její rychle oddýchala, z očí jí lítaly jiskry. Konečně přiskočivši k Meirovi, rozpřáhla široko ruce a zkřikla:
„Co to? ty nechceš dcery mé? Ty prostý, nevzdělaný žide šibovský! nechceš pojmouti za ženu pannu tak sličnou a tak velmi vzdělanou! Pfuj! hlupáku! mišugener! rozpusto!“
