skládala těžký, zlatý řetěz na prsou, aby tvořil pokud možná nejpěknější vzorek na zástěrce sněhobílé. Dívčiny při tom všem se usmívaly, odchylovaly trochu hlavy, aby mohly lépe pohlížeti na vlastní své dílo, někdy čtveračivě se dívaly ve zlatoplavé zřenice prabábiny anebo mlaskavě líbaly stařeně čelo svraštělé. Nájemníci, hospodští a chudí překupníci pohlíželi na to skupení, sestávající ze staleté roditelky rodiny a čilých děvčat ji strojících; kolísali hlavami, divíce se velkému stáří jejímu, bohatosti jejích klenotův a lásce, jakou vnučky jí projevovaly; z úst jejich vycházely výkřiky nadšení, a oči prozrazovaly hluboké pohnutí a úctu.
Za to druhá čásť domu, kde před čtvrť hodinou se rozléhaly živé a veselé rozmluvy dospělých členů rodiny, byla nyní úplně prázdna a ticha.
Meir přešel dlouhou chodbu, a otevřev dvéře příbytku strýce svého Rafaela, potkal na prahu Chaima, mladého bratrance a přítele svého, odtamtud vybíhajícího. Tvář Chaimova, skoro ještě dětinská, ostíněná zlatoplavými vlasy kadeřavými, byla oživena a zářila radostí nesmírnou.
„Kde je strýc Rafael?“ tázal se ho Meir kvapně.
„Kde má býti?“ odpověděl jinoch v neobyčejném spěchu. „Odešel s Berem na náměstí kupovati voly.“
„A kam ty jdeš, Chaime?“
Jinoch neslyšel již té otázky. Netrpělivě odstrčil bratrance, vložil čapku na hlavu a vesele zpívaje vyběhl z domu. Byl rozveselen hlukem a ruchem toho dne a váben četnými výjevy a různými prodeji na náměstí.
Meir vyšed na pavlač, rozhlížel se po prostranství. Trh ledva počínal; ale vedle asi dvacíti vozů, sestavených uprostřed náměstí, jinoch spatřil Bera horlivě již rozmlouvajícího s hromadou vesničanův, od nichž kupoval několik starších volů stojících u vozů. Taktéž postřehl Rafaela, jenž stoje na pavlači jednoho z domů při náměstí spolu s několika váženými kupci z okolí, měl s nimi horlivou roz-
