Přeskočit na obsah

Stránka:Meir Ezofovič.djvu/224

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

Meir snížil hlas až k šeptu, řka:

„Kamionker ukradl tu kořalku ze dvora, aby nemusil platiti daň, a minulé noci ji převezl pod karaitský pahorek, kde hospodští z různých stran ji odkoupili… Ale on si pomyslil: A co se stane, až přijde úředník prohlížeti podval a nenalezne kořalky?… Bude z toho velká odpovědnosť a velký soud… Pomysliv na to, najal dvé mužů… Zejde! on uvedl penězi dva nuzáky v pokušení…“

„Šaaa!“ zvolal náhle Saul hlasem přidušeným. „Mlč, a nevypouštěj již ani slova z úst svých! Domýšlím se již konce tvé řeči!“

Ruce starcovy se třásly, sivé brvy se stáhly a zježily.

Meir umlknul a zrakem plným nepokojného očekávání patřil na děda.

Saul dlouho mlčel, konečně, nepozdvihnuv očí sklopených, pravil hlasem nejistým:

„Ústa tvá lhala. To nemůže býti!“

Zejde!“ zašeptal Meir, „toť taková pravda, jako že slunce svítí dnes na nebi! A proč by to nemohlo býti? Neslyšel jsi, zejde, že něco podobného přihodilo se na různých místech již v předloní a roku minulého?… Takové případy, zejde, přiházejí se vždy častěji, a každému pravému Israelitovi srdce z toho se úží bolesti a čelo plane studem!“

„Odkud to všecko víš? A odkud tomu všemu tak dobře rozumíš? Já ti nevěřím!“

„Odkud to všecko vím a rozumím tomu? Zejde! v tvém domě byl jsem vychován, a do tvého domu vždy přicházelo tolik lidí: židův a křesťanů, kupcův a pánů, boháčův a chuďasů… Oni s tebou rozmlouvali o obchodech, a já poslouchaje, rozuměl. Proč bych nyní nemohl rozuměti?…“

Saul opět mlčel. V jeho tváří, hluboce znepokojené,