Tak sobě na vzájem odpovídajíce, jinoši konali společně jednu z nejkrásnějších modliteb, jaké kdy srdce lidská bolem naplněná odsýlala k nebesům. V modlitbě té je každé slovo slzou a každá sloka akkordem, opěvajícím tragické děje velkého národa.
„Ó! odřekni se pomsty své a okaž lítosť vyvolenému svému!“ pravil kantor.
„Chraniž nás, Pane, a nevydávej nás v ruce ukrutníků! Neboť proč mají lidé říkati: Kde jest jejich bůh?“
„Uslyš nářek náš a nevydávej nás v ruce nepřátel, již prahnou vyhladiti jméno naše! Pomni, cos přislíbil předkům našim: Rozmnožím potomstvo vaše jako hvězdy, — a nyní z velkého množství pozůstalo nás již tak málo!“
„Ale přece nezapomněli jsme na jméno tvé; nezapomeň i ty na nás!“
„Ó stráži Israelova! chraň zbytky Israele, aby nezahynul lid, jenž věří v jediné jméno tvé, říkaje: Pán náš, bůh jediný!“
Postavy obou přátel byly při modlitbě tak různé, jak různé byly jejich povahy. Eliezer měl ruce trochu se třesoucí pozdviženy, modré oči jeho byly vlhké měkkým pohnutím, a štíhlá jeho postava mimovolně se chvěla, jako by pojata rozesněním či nadšením. Meir stál přímo a nepohnutě s rukama na prsou složenýma, s plamennou zřenicí upřenou na modravé oblaky, a s hlubokou vráskou na čele, kteráž celé tváři jeho dodávala výrazu tlumeného hněvu a bolu. Oba se však modlili s celým srdcem, s hlubokou věrou, že stráž Israelova, bůh jediný, slyší hlasy jejich. Ku konci modlitby teprv se rozdvojily duše jejich. Eliezer intonoval prosbu za učence a mudrce israelské.
„Zachovej, Otče náš nebeský, mudrce israelské se ženami, dětmi a učeníky jejich všude, kdekoli přebývají! Volejte: Amen!“
Meir neřekl: Amen. Mlčel chvíli, a když kantor také
