Jankel měl již na sobě oděv, v jakém obyčejně ztrávil celé dni, totiž dlouhý, ošumělý chalat a hrubý, černý šátek otočený kolem šíje. Modlil se hlasitě takto:
„Blahoslaven budiž bože, Pane světa, za to, žes mne nestvořil pohanem. Blahoslaven budiž za to, žes mne nestvořil nevolníkem. Blahoslaven budiž za to, žes mne netvořil ženou!“
Říkaje to spěšně ústy třesoucími se horlivostí, kolísal tělem svým v před i na zad pohyby vášnivými. A v téže chvíli Jenta v modrém kaftanu bez rukávův a v krátké sukni, pod níž bylo viděti nohy v tmavých punčochách a mělké obuvi, činila u okna krátké, rychlé poklony a mnohem tišeji nežli muž její mluvila:
„Blahoslaven budiž bože, Pane světa, za to, žes mne stvořil tak, jak byla vůle tvá!“
Jankel si přehodil přes prsa a záda lehkou plátěnnou plachtu, na jejíchžto čtyřech rozích visely bílé tkanice, načež se modlil:
„Blahoslaven budiž bože, Pane světa, jenž jsi nás osvítil přikázáními svými a dal nám zákon o cycelách!“[1]
Jenta zkrátka se kloníc šeptala hlasitěji:
„Blahoslaven budiž, Pane světa, jenž osvobozuješ vězně a pozdvihuješ těch, již jsou potlačeni!“
Jankel, přebíraje niti, jež visely u talesu prostřeného před ním na stole, pravil:
„Velký jsi, bože, Pane světa! velmi velký! Oděl jsi se velikostí a světlostí jako pláštěm!“
Jenta neustále se sklánějíc, počala hluboce vzdychati:
„Blahoslaven budiž bože, Pane světa!“ šeptala, „jenž dodáváš síly unavenému, odpuzuješ sen od očí a dřímotu od víček mých!“
- ↑ Cycela — plachta, jakou Jankel měl na sobě při modlitbě. Pozn. překl.
