Ona zůstala u otevřeného okna, dívajíc se za odcházejícím. Postava i tvář její byla klidna, ale hojné slzy kanuly jí po tmavých vyzáblých lících.
„Prorokovi Oseášovi sťali hlavu… Proroka Jeremiáše vyhnali z Palestiny!…“ šeptala.
Meir však, odešed několik krokův od chaloupky, pravil, maje bledou tvář obrácenu k nebesům:
„Rabbi Akiba umřel pro pravdu svou v mukách velikých!“
Oči Holdiny široko se otvíraly, aby mohly co nejdéle dozírati jinochovy postavy, jež zvolna se vzdalovala v temnu večerním. Znenáhla dívka sepiala ruce, a ústa svlažená slzami zašeptala:
„Jako Ruth řekla tchýni své, Noemi, tak nechť povím tobě, světlosti duše mé: Bůh tvůj jest bohem mým, lid tvůj jest lidem mým; smutek můj budiž soudruhem smutku tvého, a duše má nechť opustí tělo spolu s duší tvou!…“
Takovým způsobem ty děti, veskrz proniknuté duchem starých dějin a podání israelských, jež u nich musily zastupovati veškeru moudrosť světa tohoto, čerpaly z nich pro sebe náuku, potěchu, zmužilosť a slzy!
