„Meire!“ pravila, „tys v těchto dnech měl velkou nepříjemnosť…“
Meir usednul na malou úzkou lavici, jež stala pod otevřeným oknem, podepřel si hlavu rukou a vzdychnul hluboko.
„Dnes nejvíce jsem byl zarmoucen,“ odpověděl, „lid můj odvrátil tvář svou ode mne a prohlásil mne za nepřítele svého… Přijdu-li, místo přízně vidím — nepřízeň, a ti, již přede mnou otvírali srdce svoje, mají mne nyní v podezření…“
Holda smutně sklonila hlavu; Meir mluvil za chvíli dále:
„Nyní již nevím, co činiti a jakým býti… velká pochybnost pojala duši mou. Budu-li mluviti a činiti podlé srdce svého, lid můj zanevře na mě a různá neštěstí mne potkají… a budu-li mluviti a činiti proti srdci svému, zanevru sám na sebe a žádné štěstí nebude mně milé… Sedě v Bet-ha-Midraši myslil jsem, že budu svorně žíti se všemi, zavírati očí před věcmi hloupými a špatnými a tak žíti spokojeně… Ale vyšed z Ha-Midraše, již nemohl jsem vydržeti, a pro jedno ubohé děcko velmi jsem na sebe popudil melameda a skrze melameda všech starších našich a všechen lid náš… Toť vše, co jsem dnes učinil! A nyní opět si myslím: co to vše pomohlo? Zdali pro to melamed nebude již ubohým dětem vyjímati rozum z hlavy a odnímati zdraví tělům jejích?… Co zmohu? samoten… mladý… ženy a dětí posud nemám, aniž vedu obchod veliký… nade mnou tedy všickni všecko zmohou, já však ničeho nad nikým… Moji přátelé jsou pronásledováni, poněvadž mi přízeň zachovávají… oni se uleknou a opustí mne… Tebe lid již počal pronásledovati, ježto jsi srdce své sloučila se srdcem mým a hlas svůj spojila s hlasem mým… a já tě tím zničím… Snad by bylo již lépe, kdybych zavřel oči a ústa svá… kázal smutku i tesknotě, aby se vyklidily ze srdce mého… a žil tak, jak oni všickni žijí?…“
